Tento příběh se stal ve čtvrtek 28. července 2011 a sepsala ho Jitka, nebyl ovšem asi nikdy zveřejněn, což mi přišlo škoda, takže tady je:
Setkání s úchylem aneb není radno chtíti v lese na molitanu
spáti
To Vám bylo tak. S M. jsme se s batohy na zádech toulaly
krajinou Českosaského Švýcarska a když nás omrzela, rozhodly jsme se pro přesun
do Liberce s tím, že první noc strávíme na úpatí Ještědu, který za kuropění
zdoláme. Vše proběhlo podle plánu a po příjemném večeru u místního piva jsme se
vydaly do tmavého lesa hledat místo, kde bychom mohly stan postavit nebo
alespoň hlavu složit.
Po hodině bloumání temným lesem, kde nebylo rovného místa,
jsme toho měly tak akorát dost a rozhodly jsme se přiblížit k výchozímu bodu
lanovek směrem na Ještěd.
V lese, skryté před svitem lamp a zraky nočních
chodců, stálo pár tou dobou opuštěných dřevěných boud, i rozhodly jsme se
přespat na skromné rovince u jedné z nich. A ejhle! On tam byl i schovaný
molitan jako stvořený pro nás dvě! Oprášily jsme z něj jehličí, přikryly ho
plachtou od stanu, uvařily si kávu a u slivovice se radovaly, jak jsme to pěkně
vymyslely a jaké máme na poslední noc pěkné a bezpečné místo.
Večer příjemně plynul, hladina slivovice se snižovala, když
tu náhle, cizí postava se zjevila na cestě vedoucí do lesa. A nejenže se
zjevila, ona po chvíli také zahnula do lesa přímo k nám! Z naší strategické
pozice ve tmě jsme viděly, že se jedná o muže vyššího věku, zanedbaného vzhledu
a s igelitkou v ruce. Hm, co ten asi chce dělat před půlnocí uprostřed lesa?
Dozvěděly jsme se to záhy, když se muž zastavil v křoví pár metrů od nás a
lesem se začaly šířit zvuky přinejmenším podivné, do detailů raději zabíhat
nebudu. Ešus s kávou zůstal na půli cesty k ústům, která byla otevřená v němém
úžasu. Jen stěží jsme přemáhaly smích a při závěrečném orgastickém řevu na celý
les pak výkřiky zhnusení! Muž se po chvíli vrátil zpět na cestu a mířil směrem
do Liberce. Konečně, řekly jsme si, a s úlevou jsme si daly další lok
slivovice. Jenže...tím to neskončilo. Muž-úchyl se zastavil na kraji lesa o
něco níž a opět mířil k naší chatě. O naší přítomnosti neměl tušení, seděly
jsme schované ve tmě. Jenže co teď, co dělat, když jde přímo k nám? Co až si
uvědomí, že jsme byly "u toho"? Copak jsme stály o přímou konfrontaci
s tak podivnou osobou? Nestály! Ještě že jsme holky odvážné a skvělých nápadů
máme na rozdávání (haha). A tak jsme ho začaly na dálku oslňovat čelovkou,
dupat po schodech, mluvit mužskými hlasy, volat na imaginárního psa, mlátit
lžící do ešusu, předstírat záchvat tuberáckého kašle...Jenže zkuste někoho
vystrašit, když se u toho dusíte smíchy a zároveň snažíte mluvit mužským
hlasem! Jaké tak bylo naše překvapení, když náš skvělý plán neměl žádný efekt,
muž jen strnule stál a zíral na nás. Upřímně - dělaly bychom asi totéž,
kdybychom viděly tu naši přehlídku lidové tvořivosti ;)
Nakonec jsme situaci vyřešily strategickým ústupem a
opuštěním prostoru opačným směrem, protože nám došlo, že ten molitan....ten byl
totiž jeho. V záchvatu nekončícího veselí jsme se skulily zpět na okraj
Liberce, šťastný návrat do civilizace oslavily jak jinak než slivovicí a
rozhodly se přenocovat u kostela pod ochranou všech svatých. Ke stánku Božímu
jsme ale nedošly, cestou kolem fotbalového hřiště nás k sobě totiž přivábilo
mávající světélko ze tmy, ze kterého se vyklubali dva trempové, kteří nás v
naší veselosti z dálky zahlédli. V jejich společnosti jsme pak strávily
příjemný večer v družném hovoru a ničím nerušený zbytek noci.
A poučení pro příště? Není radno chtíti v lese na molitanu
spáti!
